JAN KRŠKO - historik

RECENZE

Oldřich Horek: Cíp KSČ.

Církevní politika KSČ po únoru 1948 v názorných obrazech okresu rakovnického.

Rakovník, Náboženská obec CČSH v Rakovníku 2004, s. 64.

Na publikační činnost Oldřicha Horka jsem upozornil již v minulém čísle RHS v souvislosti s recenzí jeho publikace Historie Církve československé v Rakovníku. Medailonky osobností I. (1920–1945). V celkovém hodnocení Medailonků lze vyzdvihnout převedším skutečnost, že se autor přes své působení faráře CČSH výrazně snaží omezit tendenční hledisko a uplatňuje kritickou práci s prameny. Před několika měsíci spatřila světlo světa další Horkova monografie Cíp KSČ. Církevní politika KSČ po únoru 1948 v názorných obrazech okresu rakovnického, která autorův předchozí záměr o adekvátní přístup k materiálu jen prohlubuje.

Horek zde zpracovává problematiku omezování vlivu církví na Rakovnicku v pohnutých letech 1948-1955. Celou záležitost rozebírá jednak v rovině vlastního mechanismu totalitní moci a následného postupu státních orgánů, jednak v odraze této politiky na konkrétních osudech zdejších duchovních různé náboženské orientace. V popisu jednotlivých případů upozorňuje autor také na fakt, že řada kněží dokázala vzdorovat tlaku státních úřadů s notnou dávkou ironie. V této souvislostí stojí za pozornost chování mutějovického duchovního Alberta Prázy, který při rekvizici části fary pro vojenské účely připil s důstojníky na zdar československé lidové armády. Obdobný pocit vyvolává výzva nezabudického kněze Vladimíra Tomaidese k předsedovi ONV, aby s ním soutěžil v počtu odpracovaných hodin při brigádnické výpomoci JZD.

Prezentovaná práce vychází z důkladného studia agendy okresního církevního tajemníka, kterou Horek přibližuje v rozsáhlém poznámkovém aparátu. Vedle písemností zmíněného tajemníka a ostatních státních orgánů se Horek opírá o další zdroje, a to převedším  spisový materiál jednotlivých církví a vzpomínky pamětníků. Význam těchto ústních výpovědí spočívá zejména ve skutečnosti, že je autor publikace zaznamenával v průběhu několika let a v řadě případů krátce před smrtí dotyčného svědka. Díky této dlouhodobé Horkově aktivitě se může čtenář seznámit s okolnostmi, které do písemné podoby nebyly předtím  z různých důvodů nikdy zaznamenány.

S poměrně různorodým materiálem Horek pracuje víceméně podle zásad kritického přístupu k pramenům a vytváří věrohodné syntézy a analýzy. V tomto ohledu lze monografii rozhodně zařadit k přínosným dílům regionální historiografie. Na druhou stranu nesmíme opomenout určitý nedostatek týkající se absence studia fondů SOA a SÚA. Daný problém pak jen částečně odstraňuje znalost korespondence lokálních institucí s jejich pražskými nadřízenými, která se nachází v místních archivních materiálech.

                                                                                                        Jan Krško

Další recenze se připravuji k zveřejnění.